† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk Svítí mi slunko do očí. To krásné, ostré, jarní slunko, před kterým se každý schovvá za stín žaluzií. Každý má po tak dlouhé zimě ve své duši chlad, tak proč neotevřete okna a nenecháte si svítit slunkem do očí a nenecháte roztát tu zlobu a unavenost? Je jaro a každý se má smát. Vše kolem kvete a život se zdá být lepším. Opravdu je to jen klam? A nebo je skutečností, že s první sněženkou se ze země vyklubala i má šance na lepší a mnohem radostnější život než ten, který jsem žila doposud?
Psaní? Jestli mě to baví? Samozřejmě, je to jediné, co chci dělat. Miluji ten pocit, kdy myšlenky jen plynou, slova jdou a já je někdy ani nestíhám zapsat. Člověk se v noci probudí a musí psát. Opilí lidé mají potřebu povídat, já musím psát. Opravdu si myslíte, že psaní není mým osudem? Ano, přiznávám, že studium žurnalistiky je možná hloupost, že mít určitou odbornost a pak teprve psát o tom, čemu jsme vyučeni, je dosti rozumné, ale mně to prostě nerozmluvíte. Miluji to a nehodlám se toho vzdát. A děkuji za tu obrovskou příležitost psát. Konečně mám pocit, že jsem se někam posunula, že mám nakročeno správným směrem a hlavně, že mám lidi, kteří jsou ochotni mi pomáhat k mému štěstí.
Učení? Zvláště potřebné. Hlavně znalost literatury. Ale nepovažuji za moudré vysedávat nad knihami, když pravý svět poznám teprve poté, až otevřu dveře a nechám se do něj začlenit. Nedokážu v životě nic, když budu mít načtené romány, poezii, dramata. Musím i žít, pozorovat aktuální dění. Dívat se na svět skrze autorovy prsty je zbabělé. A zbabělost, tu vskutku nesnáším a odsuzuji..
Slunce svítí, kvete kvítí, ptáčci zpívají. Není ten svět přeci krásný?
Svět je jen jedna velká iluze, tak proč bych nemohla alespoň chvíli žít v té své, že je v tuto dobu vše dokonalé? Alespoň dokud nezapadne slunce..
† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk Sakra.. Kruci.. Do háje.. Ano, to je to, co se mi zrovna teď honí hlavou. Byla jsem na plese, posledním maturiťáku tohoto roku, a sedím tu u počítače, hlavu plnou myšlenek a nevím, kde se vzaly.. Možná je to tím alkoholem, který doposud nevyprchal a stále koluje v mých žilách, možná je to ve mně odjakživa, jen jsem tomu nedala možnost prosadit se.. Ano, ta zrůdná věc, o které píši je žárlivost.. Prach obyčejná žárlivost, která se zrodila v okamžiku, kdy jsem viděla mého, když tak uvažuji, tak asi milovaného přítele. Doufala jsem, že je to vskutku čisté přátelství, ale poněvadž věřím v opravdvost a upřímnost opilých lidí, musím uznat, že ho mám asi vážně mnohem raději, než sem si myslela.
Vidět ho, jak mu sedí na klíně jiná slečna a že já nejsem ta jediná, která ho v tu chvíli zajímá.. Dost sobecké, přiznávám, ale upřímně, od toho večera jsem hodně očekávala, moc jsem se na něj těšila a rozhodně se nesokojím s tím, že jsem až na druhém místě..
Dobrá, přiznejme si to, už asi vím, co znamená to kreténský slůvko milovat, a také už vím, co znaméná být odmítnut.. Je tomu tak, nemohu stále jen vítězit, ta prohra na mě čekala, jen se musím ptát sama sebe, proč zrovna teď? Proč v tuhle chvíli?
Jak člověk reaguje na zklamání? Na odmítnutí? Opije se a je s jiným? Ano? Já si spíše myslím, že ne, ale asi je úplně jedno, co já si myslím, páč jednám úplně jinak.. Nenávidím se a nenávidím se hlavně kvůli tomu, že jsem mělu tu potřebu dokázat ---, že ho nepotřebuju, že můžu mít kohokoliv jiného, kohokoliv lepšího.. Nenávidím se a nenavidím se i kvůli tomu, že jsem napsala tenhle článek v alkoholovém opojení a že píšu samý sračky.. ta moc jsem klesla.. tak moc jsem se změnila.. kde je má samostatnost? má hrdost?
† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk Jednoho březnového večera, přesněji řečeno 9. března, jsem zhlédla přestavení Meeting point, které uvedlo na svou divadelní scénu Studio Ypsilon. Poněkud kratší představení režírované Braněm Holičkem bylo propleteno provázky osudů, které byly mnohdy velice spletité, avšak nemohu popřít, že pro mladší generaci i značně humorné. Scénárista se vskutku nebál použít občas i nějakého vulgarismu, který však neschazoval úroveň představení.
Hra začíná různými pohybovými kreacemi tří herců, které mají nejspíš naznačovat rutinní záležitosti ohledně věcí spojených s metrem. Musím přiznat, že až na pěkné kombinace barev reflektorů jsem si z tohoto úvodu neodnesla nic. Ačkoliv můj pohled na hru byl z počátku záporný, během několika následujících minut jsem byla skvělými hereckými výkony vyvedena z omylu. Se střídajícími barvami zářícími zpoza paravanů, se střídaly i příběhy, ve kterých hrál vždy jeden herec hlavní roli. Jelikož se zde střídali tři herci, tudíž jsme mohli vidět tři prolínající se příběhy. Každý nehrál pouze svůj hlavní charakter, ale objevovali se v různých vedlejších rolích, někdy i opačného pohlaví, dopňujících ostatní jednání. Přestože obsah dějství byl z počátku komický a idylický, postupem času a vývoje charakterů se v každém příběhu odehrálo drama s tragickým koncem. Všechny hlavní postavy nakonec odjíždí metrem do stanice Bohnická..
Jelikož jsem již dříve slyšela o dramatech hraných v divadle Ypsilon a to, co jsem slyšela nebyla zrovna chvála, nečekala jsem od této hry nějaký zázrak. Ale opak se stal pravdou. Krátké ,živé představení, se skvělými náměty, které jsou velice blízké nám obyčejným lidem, neuvěřitelné herecké výkony od ne zrovna zkušených herců( ještě pře nedávnem studenti DAMU), to vše podporovalo skvělou atmosféru v tomto maličkém studiu. Vřele doporučuji všem, kteří nejsou příš fanoušky divadla, poněvadž vtip této inscenace je opavdu blízký každému, kdo se potloukává tímto postmoderním světem. Na své si však přijdou i milovníci divadla, páč tu správnou, dokonce bych ji nazvala i rodinnou, atmosféru a záchvaty smíchu nastupujících každých pár minut, budete opravdu těžko v jiném divadle hledat..
† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk Jak jsem se vůbec k tomuto velmi subjektivně branému tématu dostala.. Ano, krása je vnímána každým úplně jinak a já si pokládám otázku, jak krása vlastně vypadá? Je krásné to jarní slunce, co právě vychází nad lesem, nebo je to Audrey Hepburn ve filmu Breakfast at Tiffany's, která vlastně odstartovala mé úvahy nad krásou. Je v dnešní době povážována za krásu plasticky upravená žena s tuny make-upu na tváři, či jsme schopni se navrátit k době hippies a vnímat krásu přirozenou?
Jsem člověk, který se snaží na tomhle světě hledat to krásné a to ošklivé se podvědomě snažím nějak potlačovat. Mám ráda jaro, kdy je podle mě všechno dokonalé, můj pohled na svět by se dal přirovnat k pocitům, o kterých mluví čerstvě zamilovaní lidé, vše vidí přes růžové brýle, vše je dobré a zlo neexistuje. Nedokážu posoudit, zda-li je to správné přirovnání, poněvadž nedávám přednost sjet se cizími feromony a vypadat patřičně sjetě celé dva dlouhé roky( to je prý podle průzkumů délka feromonového pobláznění).
Ale abych se dostala k jádru věci. Jak jsem již zmínila, mé úvahy o kráse započaly následně po zlhédnutí filmu Breakfast at Tiffany's. Přestože hodiny ukazovaly časné ráno, nemohla jsem se ubránit nutkání nejít spát a jen tak sedět a civět ven z okna na vycházející slunce a přemýšlet o tom, proč mi také Bůh nenadělil tolik krásy a intelektu. Jistě, uvědomuji si, že Audrey nemusí být pro každého zrovna ideál krásy, ale ač už si představíte kohokoliv, kterému krásu závidíte, také chcete mlátit hlavou o zeď a křičet u toho stále a dokola jedno výstižné slovo proč? Takové pocity zažívám a dost často, přestože mě každý denně ujišťuje, že jsem také krásná a co by za můj obličej dali. Tak proč pokáždé, když vidím svůj odraz v zrcadle mi stékají slzy po tvářích? Proč hledám krásu všude jinde jenom ne na sobě?
Když si zpětně čtu, co jsem napsala, nemohu se ubránit dojmu, že to nemá vůbec hloubku a vůbec to nevyjadřuje to, co jsem chtěla říct. Nicotnost tohoto článku dokazuje už jenom to, že jsem zde použila 13x slovo krása. A tak ho tu máte ještě jednou.. Krása zkrátka není nic pro mě a tak ji budu nadále hledat v maličkostech tohoto zkaženého světa.
† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk Jak lehké je nazvat něco tajemstvím. Jen si uvědomte, kolikrát jste již řekli tu zatracenou větu: "Bude to naším tajemstvím". Ano, jsem si vědoma, že i tato věta, stejně tak jako Miluji tě, je brána na lehkou váhu, ale když jde skutečně o tajemství, které prozrazené by bylo obrovskou pohromou, jsme schopni ho opravdu zachovat v tajnosti?
Abych netlachala jen tak o ničem. Jedno tajemství teď musím střežit. Pro ujasnění, mým nápadem nebylo ho držet v tajnosti, ale jsem si vědoma, že prozrazené by nadělalo příliš mnoho bolesti, což je pro mne velkým důvodem, proč jsem s tím souhlasila. Jen teď postupem času zjišťuji, jak moc je těžké o té věci nemluvit. V každé větě slyším výzvu k vyzrazení, jsem jako abstinující feťák, před kterým si všichni dávaj jen on je přivázaný k topení a nezbývá mu nic jiného, než se jenom dívat.
Opravdu je tak těžké o některých věcech mlčet? Myslela jsem si že ne, ale opak je pravdou. Člověk má asi v sobě zakomponovaný ten díleček sobectví a má potřebu o všem mluvit před veřejností. Lhala bych, kdybych napsala, že já taková nejsem. Samozžejmě že jsem, jen jsem netušila, že tato stránka mé osobnosti je opravdu tak silná, že j nedokáže přemoct i má pýcha a hrdost.
Ještě jedna otázka mě trápí. Pokud jsem já schopna to tajemství nevyzradit, je toho schopný i ten druhý? Jaká je šance, že tajemství opravdu zůstane tajemstvím? Dle mých zkušeností, tajemství nemá nikdy dlouhého trvání. Na podobném principu funguje i lež. Vždy se dříve či později na pravdu příjde a na tajemství určitě také.
Tudíž dál mohu večer usínat s obavou, že dalšího dne už mé tajemství nebude tajemstvím.
(.. věnováno všem, kteří mají svá tajemství..)
† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk Poslední zbytky pevného skupenství vody tají pod hřejivou září jarního slunka. Květiny, které celý rok odpočívaly a nabíraly sílu pod povrchem zemským, si nacházejí cestičku v ještě ztvrdlé půdě, aby prorazily ven a těšily všechny pozemšťany svou krásou a svěžestí.
Končí ty časy, kdy jsem musela kvůli kapce pohybu parodovat běh na lyžích, končí i ty chvíle, kdy jsem si kupovala kávu jenom kvůli tomu, abych si zahřála své prokřehlé prsty od věčného psaní na mrazech. Je tu jaro a já konečně mohu vysedávat na městských lavičkách, či na jiných místech, kde se vejde mé pozadí, a smím pozorovat kolemjdoucí lid, který neustále někam spěchá. Miluju ty chvíle, kdy si mohu vymyslet svůj vlastní příběh o člověku, kterého vlastně vůbec neznám, dokonce bych řekla, že je ode mne velice hezké, když tomu dotyčnému věnuji takovou pozornost.
Oteplilo se a já konečně mohu nazout své běžecké boty, které jsou zase o kapku zaprášenější než loni. Stačí zavázat dvě tkaničky( pro některé kaničky) a udělat jediné tempo, kterým se okamžitě odpoutám od všedních problémů a konečně jsem tady pouze já a cesta, po níž běžím. Najednou mám takové energie. Mám pocit, že nemusím vynakládat vůbec žádné síly k tomu, abych se pohybovala. Najednou jde všechno úplně samo. Ten pocit bych přirovnala k tomu, když Jonathan Livingstone roztáhne svá křídla a letí daleko pryč od komunity hloupých za potravou se ženoucích racků. Nevnímám jakoukoliv bolest, mám dojem, že jsem ptáčkem, který se právě probudil ze zimního spánku a poletuje si klidně krajinou a vnímá opět tu krásu jara.
Je večer a vše se ukládá ke spánku. Ptáčci zpívají své večerní písně. Písně určené pro mladé, kteří mají nepokojné spaní. Hlas koroptve oznamuje kuřátkům, že je čas spát. Jsem nucena se zase vrátit k mé všední rutině a znovu poslouchat lži lidí. Člověk si časem zvykne a lže taky, ale není nad to slyšet čistou pravdu-zpěv ptáků..
† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk Také se vám občas stává, že toho máte tolik k povídání, ale netušíte jak se vyjádřit? Zažívám asi období všeobecného úpadku. Mé myšlenky nemájí takovou hloubku( krásná a naivní věta, mé osobní sobecké vyjádření o úrovni mého myšení.. kolikrát jsem použila zájmeno mé..). Kašlu na školu. ne, vlastně nekašlu, nejde mi to, je toho moc a nezvládám! Jak jeden můj profesor často rád říká, že je to období vzdoru. Nemyslím si, že bych se chtěla vůči něčemu vzpouzet. I když mám občas takové myšlenky, že je tahle celá společnost jedna velká přetvářka a jestli mám zapotřebí v ní fungovat. Ale nic jiného mi nezbývá, a tak se asi budu muset naučit přetvářce, věci kterou ze srdce nenávidím a kterou jsem vždy kritizovala..
Ani netušíte, jaký mi dělá problém napsat tenhle článek, ale mám potřebu něco psát i když to jsou největší sračky, co jsem kdy napsat mohla, ale alespoň něco..
† 03. 12. 2009 | kód autora:
Jlk
E-mail: puretruth@email.cz
..pro případ, že by měl někdo zájem vědět o něčem trochu více..
..nebo mě jen potěšit chválou.. to slyším/ čtu ráda..
..kritikou taktéž nepohrdnu.. vím, že nejsem dokonalá a mám ambice se zlepšovat..
..jen mi neposílejte, prosím, žádné spamy a koní už mám taky plný stáje..
† 03. 12. 2009 | kód autora:
JlkJe libo termix? Čokoládový, vanilkový či jahodový? Nemohla jsem se ubránit vzpomínce na má mladá léta a nevybavit si opět ty sladké chvíle strávené s termixem v ruce. Neznám dítka, co by se netěšila na školní oběd, ke kterému byl podáván jako bonus termix. A tak jsem rozhodla vydat se do ulic velkoměsta a vypátrat v obrovském kruhu mých přátel, jaký že je ten jejich nej!
Jelikož se mi naskýtalo opravdu široké rozpětí názorů( mám na mysli názory čtyř lidí a to počítám i sebe), mohla jsem si udělat opravdu vypovídající obraz o oblíbenosti jednotlivých chutí a, co je nejdůležitější pro dětská očka, barev.
Jako první jsem se tázala slečny sedící po mé pravici. Ta mi bez rozmyšlení odpověděla, že ta nejlepší příchuť je přeci vanilka. Prý má neskonale nádhernou barvu a jedinečnou chuť. Podle mého názoru je tedy vanilkový termix až moc navoněný a nedovede nás do termixového ráje.
Druhá tázaná byla slečna sedící přímo naproti mě. Okamžitě mi odvětila, že tou nej příchutí je přece čokoládová. Čokolády není přeci nikdy dost a takový čokoládový termix po obídku je skvělým moučníkem, který dovrší celý akt stolování. O čokoládovém termixu mohu říci jediné a to, že opravdu nevěřím na značný podíl kakaa obsaženém v tomto výrobku. A tato slečna je také dosti ovlivněná svou závislostí na čokoládě.
Chlapec sedící těsně vedle, před chvílí tázané, slečny, je překvapivě stejného názoru jako slečna, ale jelikož je to starý podpantoflák a jeho tvrzení je značně pochybné, nebudeme tento výrok připočítávat ke konečnému skóre. Nicméně oceňuji tvou soudržnost s nejmenovanou slečnou, sedící naproti mně.
A konečně se dostáváme k mému názoru. Dle mého mínění tou nejoblíbenější a nejlahodnější příchutí termixu je jahodová. Naskýtá neuvěřitelně smyslný pocit na jazyku, když se pomalu vyklápí ze lžičky do tlamičky, jeho dokonale hustá konzistence dodává pocit jakéhosi naplnění těla i duše. Navíc věřím, že se jahodový termix vyrábí ještě z lahodnějších jahod než Jogobe**a a od těch dob, co se začal vyrábět jahodový termix, se chce každá jahoda stát ovocem do termixu.
Nakonec naše rozmluva o termixech přerostla v neuvěřitelný boj za každého oblíbenou příchuť a argumenty padající na obhajobu naší nej příchutě byly mnohdy velice zajímavé, že by se i páni politici divili, jak lze ospravedlnit názor, za kterým si pevně stojíte( v tom bude asi ten zakopanej politickej pes..). Ovšem nemohu popřít, že všechny příchutě jsou ve společnosti vyrovnaně oblíbené, tudíž má každá příchuť právo na to, aby zůstala nezaměnitelnou součástí školních obědů.
Termixům třikrát HURáá!
† 03. 12. 2009 | kód autora:
JlkNeděle 4.11.2007, něco po půl deváté. Vzduchem lítají míče, pár tenisek a izolepa. Samý křik, dětský smích. Vtom Bošek zavelí ticho a jakoby se zastavil svět. Všichni pozorně čekají na to, až vyřkne svá slova. Rozkazy zní jasně: " Odehraje se tu středisková bitva ve vybíjené. Oddíly si vytvoří družstva o pěti hráčích a jednom kapitánovi. Není tu žádný James Bond, tudíž tady nikdo nemá povolení zabíjet!" Vyslechneme si ještě pár pravidel a klání může začít.
Bitva je započata. Na jednom bitevním poli válčí sedmička se šestkou, na druhém zas jedenáctka s dvanáctkou. Postupně se všechny oddíly prostřídají a okusí zdatnosti soupeře. Na vše dohlížejí jimarští rozhodčí. Poslední rána, kapitán padá k zemi, bitva je u konce.
A je tu nástup. Zúčtování všech přítomných. Danek se ujímá slova a pozvolna přechází k vyhlášení výsledků. Současně příchází i Bergoš, Jeremi a Lubas s tajemnými krabicemi v ruce. Jako první byla vyhlášena čtvrtá místa, a tak vyřešili záhadu s krabicemi. Skrývaly se v nich vynikající dorty, po kterých se jen zaprášilo. Pomalu se blížilo poledne, a tak se děti(ještě s ulepenýma packama) začaly pomalu, ale jistě oblékat. Po boji nezbyly žádné stopy, jen jeden pár zapomenutých tenisek...
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
