Jak lehké je nazvat něco tajemstvím. Jen si uvědomte, kolikrát jste již řekli tu zatracenou větu: "Bude to naším tajemstvím". Ano, jsem si vědoma, že i tato věta, stejně tak jako Miluji tě, je brána na lehkou váhu, ale když jde skutečně o tajemství, které prozrazené by bylo obrovskou pohromou, jsme schopni ho opravdu zachovat v tajnosti?

          Abych netlachala jen tak o ničem. Jedno tajemství teď musím střežit. Pro ujasnění, mým nápadem nebylo ho držet v tajnosti, ale jsem si vědoma, že prozrazené by nadělalo příliš mnoho bolesti, což je pro mne velkým důvodem, proč jsem s tím souhlasila. Jen teď postupem času zjišťuji, jak moc je těžké o té věci nemluvit. V každé větě slyším výzvu k vyzrazení, jsem jako abstinující feťák, před kterým si všichni dávaj jen on je přivázaný k topení a nezbývá mu nic jiného, než se jenom dívat.

          Opravdu je tak těžké o některých věcech mlčet? Myslela jsem si že ne, ale opak je pravdou. Člověk má asi v sobě zakomponovaný ten díleček sobectví a má potřebu o všem mluvit před veřejností. Lhala bych, kdybych napsala, že já taková nejsem. Samozžejmě že jsem, jen jsem netušila, že tato stránka mé osobnosti je opravdu tak silná, že j nedokáže přemoct i má pýcha a hrdost.

          Ještě jedna otázka mě trápí. Pokud jsem já schopna to tajemství nevyzradit, je toho schopný i ten druhý? Jaká je šance, že tajemství opravdu zůstane tajemstvím? Dle mých zkušeností, tajemství nemá nikdy dlouhého trvání. Na podobném principu funguje i lež. Vždy se dříve či později na pravdu příjde a na tajemství určitě také.

          Tudíž dál mohu večer usínat s obavou, že dalšího dne už mé tajemství nebude tajemstvím.

(.. věnováno všem, kteří mají svá tajemství..)