Svítí mi slunko do očí. To krásné, ostré, jarní slunko, před kterým se každý schovvá za stín žaluzií. Každý má po tak dlouhé zimě ve své duši chlad, tak proč neotevřete okna a nenecháte si svítit slunkem do očí a nenecháte roztát tu zlobu a unavenost? Je jaro a každý se má smát. Vše kolem kvete a život se zdá být lepším. Opravdu je to jen klam? A nebo je skutečností, že s první sněženkou se ze země vyklubala i má šance na lepší a mnohem radostnější život než ten, který jsem žila doposud?

          Psaní? Jestli mě to baví? Samozřejmě, je to jediné, co chci dělat. Miluji ten pocit, kdy myšlenky jen plynou, slova jdou a já je někdy ani nestíhám zapsat. Člověk se v noci probudí a musí psát. Opilí lidé mají potřebu povídat, já musím psát. Opravdu si myslíte, že psaní není mým osudem? Ano, přiznávám, že studium žurnalistiky je možná hloupost, že mít určitou odbornost a pak teprve psát o tom, čemu jsme vyučeni, je dosti rozumné, ale mně to prostě nerozmluvíte. Miluji to a nehodlám se toho vzdát. A děkuji za tu obrovskou příležitost psát. Konečně mám pocit, že jsem se někam posunula, že mám nakročeno správným směrem a hlavně, že mám lidi, kteří jsou ochotni mi pomáhat k mému štěstí.

          Učení? Zvláště potřebné. Hlavně znalost literatury. Ale nepovažuji za moudré vysedávat nad knihami, když pravý svět poznám teprve poté, až otevřu dveře a nechám se do něj začlenit. Nedokážu v životě nic, když budu mít načtené romány, poezii, dramata. Musím i žít, pozorovat aktuální dění. Dívat se na svět skrze autorovy prsty je zbabělé. A zbabělost, tu vskutku nesnáším a odsuzuji..

          Slunce svítí, kvete kvítí, ptáčci zpívají. Není ten svět přeci krásný?

          Svět je jen jedna velká iluze, tak proč bych nemohla alespoň chvíli žít v té své, že je v tuto dobu vše dokonalé? Alespoň dokud nezapadne slunce..